H   I   S   T   O   R   I   E       Z   O   B   C   O   V   É        F   L   É   T   N   Y

    O  D  K  A  Z  Y .  .  .

Od paleolitu * Přes orient * K počátkům renesance

Píšťaly a flétny tvoří jednu z nejstarších skupin hudebních nástrojů lidské civilizace. Dokazují to i archeologické výzkumy prehistorických obydlí, které poukazují na možnost existence takovýchto nástrojů již v době paleolitu. Jako materiálu k výrobě fléten bylo a je používáno nejrůznějších dutých dřevin, jako jsou různé druhy rákosu, bambusu, nebo také bez či kosti. První rozkvět hudebních nástrojů a hudby vůbec přichází v období starověku, v oblastech neolitické revoluce a prvních městských a centralizovaných státech, tedy v Mezopotámii, Egyptě (bambusová flétna "Suffára"), Persii (rákosová flétna "Nai") a později i v Řecku a Římě. Z těchto období máme velmi málo poznatků o hudebních nástrojích a hudbě samotné. Jediné co nám předci zanechali jsou nejrůznější vyobrazení např. na stěnách starověkých domů a chrámů či kamenné reliéfy. I ze středověké epochy máme nevelké množství informací. Oficiální hudbou středověku byla hudba církevní, která, až na výjimky, byla pouze vokální. Tato hudební forma dosáhla svého středověkého vrcholu na konci gotiky, kdy byla provozována velikými mužskými sbory v církevních katedrálách a klášterech např. Pražská svatovítská katedrála čítala za vlády Lucemburků přes tři sta hlasů. Instrumentální hudba patřila spíše na ulici ke kejklířům, ale byla provozována i v hudbě lidové. Jak vypadaly středověké flétny se můžeme jen domnívat, protože nejstarší dochované zobcové flétny uložené v evropských muzeích pocházejí až z konce 15.století. Jedinou pomůckou nám tak jsou různá vyobrazení fléten, která se od sebe méně či více liší. Nejstarší známá vyobrazení předchůdců zobcové flétny pocházejí z 11. a 12.století. Pravděpodobně nejstarší vyobrazení se nachází v Německu v Hildesheimu ve výzdobě tamější katedrály (r. 1020 n.l.), hráče se "zobcovou flétnou" můžete také nalézt na miniatuře ve francouzském kodexu z poloviny 11.století či v Glasghowském žaltáři z 12.století, který je uchován na Glasghowské univerzitě ve Velké Británii.   < ZPĚT

 

RENESANCE * RANÉ BAROKO

Vývojová období charakterizovaná uměleckými slohy nenastupovala v evropských zemích stejně. Jak víme, renesance se zrodila v italské Florencii a odtud se postupně šířila do celé Evropy. I nástup baroka nebyl zcela vyhraněn a proto sem zahrneme i rané baroko nebo-li tzv. manýrismus. Až do prvního období renesance se světská hudba nerozdělovala na instrumentální a vokální. Záleželo na hudebnících, zda hlasy zpívali nebo hráli. Aby mohly hudební nástroje zastupovat nebo zdvojovat zpěvní hlasy, vyráběli se flétny vždy v několika velikostech a označovaly se podle lidského hlasu. Z té doby máme u zobcové flétny celou rodinu od vysokého sopranina po velký bas. Tehdejší flétny byly vyrobeny z jednoho kusu dřeva, takže se nedaly ladit, a byly vrtány válcovitě, což jim dávalo zvučné hloubky, ale malý rozsah. Tyto flétny se mohly držet s levou či pravou rukou dole a poslední opačný otvor se zlíval voskem. Jako oblíbený hudební nástroj se renesanční flétna objevuje v celé Evropě od Anglie přes Německo až po Itálii. Jedním z hudebních center byl i anglický královský dvůr. Hudba zde měla natolik významné postavení, že se dochovala i jména dvorních flétnistů: Za vlády Edwarda VI. to byli John de Severnache, Guillam Troch, Guillam Deventt, Piero Guye a Nicholas Pewell, v období královny Alžběty I. pak Thomas Paginton, Jacobo Fonyarde a Nicholas Laneer. Nebylo nic výjimečného, když sám král hrával na nějaký nástroj, nejinak tomu bylo u Alžběty, která hrála na virginal a Henry VIII. dokonce i hudbu skládal - jeho díla jsou uložena v Britském muzeu. O tom, že hudba byla opravdu populární svědčí i dva následující příběhy. V královské Holinshedově kronice se dočteme, že v roce 1510 „se celý dvůr přesídlil do Windsoru, kde začaly hry ve střelbě, zpěvu, tanci a ve hře na zobcové flétny a virginaly...“ Opravdovou váhu zobcové flétny však dosvědčuje i fakt, že Henry VIII. při svatbě své sestry princezny Mary v roce 1514 věnoval jako svatební dar svému zeti, francouzskému králi Ludvíku XII., zobcové flétny zdobené reliéfy, drahými kovy a  slonovinou. Z hudebního nástroje se tak rázem stal symbol reprezentující samotného anglického krále. Po smrti tohoto milovníka hudby, Henryho VIII., proběhla kontrola stavu královského majetku, při které bylo zjištěno, že v majetku krále se nacházelo nespočet virginalů, regálů, hornů a dalších hudebních nástrojů. Do sbírky byla zahrnuta i kolekce loutnisti Philippa van Wildera. Nalezlo se i 76 zobcových fléten. Z toho 18 fléten ze slonoviny včetně dvou basových fléten zdobených stříbrem, 23 fléten ze zimostrázového dřeva, 6 fléten z ořechu, též zdobených stříbrem a 25 fléten z různých dřevin. Nikdo dnes neví, kam tento "poklad" zmizel - shořel, ztrouchnivěl, byl rozkraden? Popis obdobné sbírky pochází z Německa z katalogu pozůstalosti hraběte Raymonda Fuggera (1529-1569), kde je zmínka o 111 zobcových flétnách z celkového počtu 227 dechových nástrojů. A Stuttgartský královský dvůr v roce 1589 vlastnil 299 zobcových fléten z 507 dechových nástrojů. Některé renesanční nástroje se samozřejmě zachovaly a tak sbírky renesančních fléten můžete obdivovat např. v Muzeu královské hudební konzervatoře v Bruselu, v Metropolitním muzeu umění v New Yorku či v Národním muzeu v Mnichově. Na skromnější sadu renesančních zob.fl. se můžete zajet podívat i do Muzea hudby v Praze, kde jsou vystaveny nástroje tzv. Rožmberské kapely.  Rychlý vývoj a šíření popularity zobcové flétny si vyžádal i první teoretické publikace, které vznikaly v 16.století v Německu, Itálii, Švýcarsku a Francii. Mezi takovéto práce patří:

* Virdung, Sebastian: Musica getucht un

   Ausgezogen, Štrasburg a Basilej, 1511

* Agricola, Martinius: Musica Instrumentalis Dedsch, Wittenberg, 1528 a 1545

* Ganassi Fontegro: Fontegara la quale insegna di sonare di Flauto, Benátky, 1535

* Jambe de fer, Philbert: Fleustes a neuf trous, Lyon, 1556

* Praetorius, Michael: Syntagma Musica, Wittenburg, 1615-1619

* Mersenne, Marin: Harmonie Universelle, Paris, 1636

Většina  těchto prací se zabývá všeobecně hudbou a hudebními nástroji. Také Vidungova  kniha řeší, formou dialogu mezi autorem knihy a hráčem-čtenářem, držení flétny s levou / pravou rukou nahoře, zalévání přebytečné spodní dírky voskem, jednotlivé hmaty, to vše doplněno ukázkovými obrázky. Významné vyobrazení fléten pochází z díla Syntagma Musica od Michaela Praetoria, který zde popisuje i hudební těleso složené ze 4 sopránových, 4 altových, 4 tenorových, 4 basových, 2 velkobasových zob.fléten a 1 kontrabasové zobcové flétny. Díla, která se alespoň blíží této ideje jsou např. skladba od V. A. Bertaliho (1605 - 1669) - Sonatella à 5 flauti et organo, jejíž manuskript se nalezl v archivu v Kroměříži, je určena pro sopranino, soprán., alt., tenor. a basovou zob.fl. Jinou zajímavou skladbou je Sonata pro Tabula pro 5 zob.fl. (SSATB) a 5 smyčců (2housle,2violy,1cello) od H. I. F. Bibera (1644-1704). Nejvíce velkému souboru zobcových fléten se blíží Sonata à 7 flauti et orgue (2 soprán. 2 alt. 2.tenor a basovou zob.fl. ) od Johanna H. Schmelzera (1623-1680), působícího jako kapelníka na císařském dvoře ve Vídni.  < ZPĚT

 

VRCHOLNÉ BAROKO * ÚSTUP Z HUDEBNÍ SCÉNY

Zobcové flétny, především flétna altová, popř. sopraninová, dosáhly svého největšího rozkvětu ve vrcholném baroku. Proti renesanční flétně má barokní nástroj řadu technických vylepšení. Zužující se vrtání jí rozšířilo rozsah přes dvě oktávy a dvojdírky pro poslední dva tóny přidaly další chromatické tóny. Flétna také získala typický barokní vzhled a výrobky  barokních nástrojářů jsou dodnes působivými výtvarně uměleckými díly. Touto proměnou procházela flétna od poloviny 17. do počátků 18.století. Nejčastější hudební formy psané pro zobcové flétny byly sonáty a triové sonáty, s doprovodem pro basso continuo, což byl basový part s akordy vyznačenými pouze číslicemi souznějících intervalů. Hrálo se obvykle na cembalo, varhany nebo loutnu a basový part se zesiloval některým basovým nástrojem, jako byla viola da gamba nebo fagot. Neméně početnou skupinu tvoří koncerty pro sólovou zob.fl a orchestr. Mezi autory píšící pro zob.fl. patří Robert Valentine, Daniel Purcell, J.Ch. Pepush, J.Ch. Pez, J.Ch. Schickhard, J.S. Bach, G.Ph. Telemann, G.F. Handel, A. Vivaldi, G. Sammartini, Benedetto Marcello, G. Finger - moravan působící v Anglii či J.J.Quantz, který napsal zajímavou Sonátu à 3 pro tři altové flétny. Na partech těchto skladatelů najdeme označení "flauto", což byla flétna altová a flétna příčná se zapisovala "flauto traverso." Bylo tomu tedy naopak než dnes, kdy označením "flauto" míníme flétnu příčnou, kdežto zobcovou flétnu označujeme celým názvem. V barokních orchestrech se nevíce užívaly 2 flétny altové, které se často střídaly s hoboji, jak tomu je i ve skladbě Te Deum od M-A.Charpentiera. Tehdejší hudebníci byli více verzatilní a bylo běžné ovládat dva nástroje. I dnes při barokních interpretacích můžete na koncertě vidět, jak hráč v jedné části hraje na zob.fl. a v druhé na hoboj. Dvojici altových fléten užíval i Henry Purcell (1659-1695) v dílech Theodosius, King Arthur, Ode for St.Cecilia´s day, kde je užita i flétna basová, či v díle Dioclesian, kde 2 alt.fl. v kánonu mají spíše sólové postavení, což ale víceméně vychází z povahy nástroje. Obdobnou "sólovost" dvou altových fléten lze slyšet i ve IV.Braniborském koncertě, kde jsou ale nejvýrazněji postaveny housle. V orchestru flétny užil i G.Ph.Telemann v "Concertu Grossu in B flat," kde dva hráči střídají flétny altové a sopraninové. Sopraninová zob.fl. je také užita v opeře Orfeo od C.Monteverdiho. Do poloviny 18.století byly zobcové flétny vysoce ceněny v celé Evropě. Tato veliká obliba zobcové flétny však netrvala dlouho.  Kolem roku 1770 zob. flétna náhle mizí z hudební praxe na více než 150 let. Příčinou jejího zániku byla především malá schopnost dynamických odstínů a poměrně útlý tón, který se v rostoucím orchestru nemohl příliš uplatnit, své místo tak uvolnily flétnám příčným, které nastoupily svůj rychlý vývoj.    < ZPĚT

 

BAROKNÍ HUDBA V ČECHÁCH

Tak jako v celé Evropě je i v Čechách počátek barokního období charak-terizován vznikem slohu doprovázené monodie a vyhraněným harmonickým cítěním někdy graficky vyjádřeným generálbasovou notací. Počátek českého baroka je však od Evropy zpožděn zhruba o 25 let a začíná rokem 1625. V roce 1620 proběhla bitva na Bílé hoře, kde zvítězili katolické stavy a v Čechách započala rekatolizace. Při popravě odbojářů na Staroměstském nám. v Praze byl sťat také Kryštof Harant z Pložic a Bezdružic, mimo jiné renesanční skladatel. Jeho smrt byla i jakousi tečkou za českou hudební renesancí. Hudební centra se přesouvají do katolických oblastí a šlechtických dvorů (např. Kinský) - do Litoměřic, Jindřichova Hradce, později do Kroměříže a na Kuks, pro barokní "kratochvílení" je postaven i zámek Kratochvíle. Za "první" českou barokní skladbu je považována "Magnaficat" od Jana Sixta z Lerchenfelsu, vydaná v Litoměřicích roku 1626. Jedná se o chrámovou hudbu s doprovodem smyčců i dechových nástrojů a varhaního generálbasu. Rané baroko trvalo asi do roku 1670 a jejím vůdčím představitelem byl Adam Michna z Otradovic (1600-1676). Pocházel z rodiny hudebníka v Jindřichově Hradci a jeho první české písně se začaly objevovat ve 20.letech 17.století. Jeho hudba byla především hudbou církevní, pouze "Loutna česká" se směla provozovat ve světském prostředí. Střední české baroko trvalo do roku 1710 a hlavním představitelem tohoto období byl Pavel Josef Vejvanovský (1640-1693). Od roku 1664 působil v kapele v Kroměříži, kterou založil olomoucký biskup Karel Lichtenstein-Castelcorn. Snahou bylo vytvořit z Kroměříže jedno z center evropské hudby. Byl zde obsažen široký instrumentář - i flétny - a díky stykům s Vídní se podařilo získat do rozsáhlého archivu sv.Mořice i skladby rakouských a italských skladatelů (J.H. Schmelzer). P.J. Vejvanovský byl prvním českým velkým skladatelem orchestrální hudby. Jeho skladby jsou určeny pro velké nástrojové obsazení s využitím smyčců, fléten, trubek, fagotů, hobojů aj. Vedle chrámové hudby (mše, nešpory, ofertoria) skládal i Sonáty, Serenaty a Balletti. V tomto období se barokní varhaní hudba dostává i na venkov a malé kapely se prosazují i ve šlechtických palácích. Představitelem vrcholného baroka u nás byl Bohuslav Matěj Černohorský, ale především Jan Dismas Zelenka (1679-1745). Vrcholné postavení jeho tvůrčího odkazu je srovnatelné s odkazem J.S.Bacha, Händla či Telemanna jak v nejnovější kompoziční technice a osobitostí, tak rozsahem tvorby. Skládal především chrámovou hudbu, kde vedle smyčců z dechových nástrojů nejvíce užíval hoboje, znal velmi dobře jejich technické a hudební možnosti. Fléten užíval méně, ale především pak fléten zobcových, jako tomu je např. v dramatickém díle "Pod olivou míru a palmou statečnosti" (Sub olea pacis et palma virtutis), kde velmi originálně skombinoval dvě flétny zobcové a dvě příčné. Dvě altové fl. užil i v oratoriu "Prosebníci u hrobu Vykupitelova." Od roku 1745 se postupně začínají uplatňovat nové postupy kompozice s projevy klasicismu. Proces přechodu byl velmi složitý - hlavní hudební proud "mizí" z kostelů a ve spojitosti se společenským vývojem rostla potřeba instrumentální hudby. Vznikají velké orchestry a i u nás zobcová flétna velmi rychlé mizí z tehdejší hudby.  < ZPĚT

 

20.STOLETÍ * NOVÁ DOBA * ARNOLD DOLMETCHE

Na konci 19.století kromě vyvíjení nových nástrojů a výzkumu nástrojů již existujících (saxofon) se zvedl zájem i staré hudební nástroje jakými byly cembalo, loutna, viola da gamba a zobcová flétna. Toto dění bylo podporováno i výstavami jako např. v Anglii v 1851 na Velké přehlídce nebo vystavením starých nástrojů z Loanské sbírky na Mezinárodní výstavě v roce 1885. Dále také zásluhou sběratelů, knihovníků, správců muzeí a také hudebníků, kteří pomáhali vytvářet podmínky pro rozvoj zobcové flétny. Alespoň z literatury jmenujme Christophera Welche, Dr.Josepha Coxe Bridge a jejich publikace o zob.f. Z praxe pak musíme zmínit jméno Arnolda Dolmetche (1858-1940). Tento v Anglii žijící švýcarský nástrojář, hudebník a muzikolog byl prvý, který zobcové flétny vyráběl a hrál na ně. Objevil kvartet zobcových fléten barokního nástrojáře Bressana (jeho flétny jsou též ve sbírkách Muzea hudby Národního muzea v Praze, ve stálé expozici „Člověk-nástroj-hudba“). Pořádal koncerty staré hudby a později začal flétny i jednotlivě vyrábět (v roce 1919). Poprvé byla Dolmetchova flétna veřejně použita na festivalu v Haslemeru roku 1925. Dva Němci Max Seiffert a Petr Harlan si na tomto festivalu jeho zobcové flétny koupili a odvezli do Německa. Bohužel naznali správné hmaty, tzv.vidličku, a otvory flétny upravili tak, aby flétna zněla při postupném otvírání otvorů. Vytvořili tedy „německý systém,“ který se dnes už spíše neužívá a přednost je dávána klasickému vidličkovému „baroknímu systému.“ viz. ZOBCOVÉ FLÉTNY Dalším průkopníkem byl Angličan Edgar Hunt, který napsal obsáhlou knihu Zobcová flétna a její hudba (The Recorder and It´s music) a založil první školu hry v roce 1935 v Londýně a dva roky na to byla založena Společnost hráčů na flétnu (Society of Recorder Payers – SRP) pod vedením Carla Dolmetche a Edgara Hunta, která funguje dodnes. Nejen v Anglii, ale také například ve Francii, Německu, USA či Maďarsku se začala flétna velmi rychle rozšiřovat. Jedním z prvních současných interpretů hry na zobcovou flétnu byl také Angličan David Munrou, který měl řadu pokračujících žáků, které nazýváme tzv. "Anglická škola." Dále pak Holanďan Franz Brüggen a jeho žáci, tzv. "Holandská škola" a Švýcar Hans-Martin Linde. Do 60.let 20.století se zobcová flétna začala masově používat při hudební výchově (Orffův systém) a později, především díky těmto interpretům, nastal posun k profesionálnímu chápání tohoto nástroje.    V dnešní době se flétna uplatňuje nejen při interpretaci staré hudby, ale pronikla i do soudobé "klasické" a avantgardní hudby, jazzu i popu a jiných hudebních žánrů. Protože, zobcová flétna, v dějinách hudby zaspala skoro 150 let, má nyní co dohánět, a proto lze očekávat její další vývoj...  < ZPĚT

 

ČESKOSLOVENSKO *  MILOSLAV KLEMENT * JIŘÍ STIVÍN

V českém prostředí se zob.f. znovu uplatňovala již před druhou světovou válkou, ale teprve v 50. a 60.letech začala zobcovou flétna soustavně pronikat do hudební praxe u nás. Tak jako ve světě to bylo především využití v hudební výchově. Avšak později -  i u nás bylo připravováno prostředí pro další vývoj k profesionalitě nástroje. Velkou zásluhu o rozvoj se postarala Státní konzervatoř Praha, která zavedla do svých předmětů jako "doplňkový nástroj" zobcovou flétnu - tento polovičatý stav však bohužel trvá dodnes. Roku 1956 vydává český muzikolog Miloslav Klement svoji Školu hry na altovou zobcovou flétnu I. a II. pro potřeby Státní konzervatoře, podle které se dnes většinou vyučuje na ZUŠ. Dlouhou dobu bylo dění v oblasti vývoje zob.fl. k profesionální úrovni zablokováno. Přičinění na tom měla i neshoda české odborné-hudební veřejnosti. Např. ve známé knize, z roku 1968,  "Moderní instrumentace" od Jana Rychlíka a kolektivu se i v pozdějších vydáních dočteme ve stati o zobcové flétně od J. Burghausera toto: "Technika hry, prstová i dechová a jazyková, je celkem prostá, nelze ovšem počítat s žádnou velkou virtuozitou, vrcholem je asi tak part fléten v Bachově 4.Braniborském koncertu..." a skladatelům radí: "Protože však jen málo nástrojů je opatřeno složitější aplikaturou, umožňující snadnou hru alternovaných tónů, je radno nepřetěžovat party početnými posuvkami - ostatně už z pedagogických důvodů i s ohledem na charakter nástroje je diatonika a tónina s málo posuvkami nejvhodnější..." Tento udušený stav, kdy někteří zdejší muzikologové ani nepočítali s dalším vývojem zobcových fléten, občas později oživily kurzy či vystoupení zahraničních flétnistů, např. Walter van Hauwe či Robert Bakker.  Ale ještě před tím se na domácí scéně objevil opravdu první profesionální sólista - Jiří Stivín. Jeho snahou bylo prolomit tento neutěšený stav a prosadit výuku zobcové flétny, jako samostatného oboru, na Konzervatoři a HAMU v Praze. bohužel se mu to nepodařilo a tak flétnu prosazoval jinak: koncertoval, natočil několik CD (Telemann, Vivaldi) a především začal pořádat kurzy hry na zobcovou flétnu, kde pro další studium připravil "první" české hráče či pedagogy. Mezitím se v oblasti hudební výchovy začalo prosazovat ansámblové hraní - např. podle programu prof.Václava žilky - "rodinné hraní pro zdraví" a v oblasti individuální převládala "metodika" Ladislava Daniela založená pouze na poznávání nových hmatů na folklórní korpusu. Tento jaksi nedokončený vývoj se dal do pohybu bohužel až v několika posledních letech, kdy se v oblasti pedagogiky začal výrazně prosazovat Jan Kvapil. Jako by si uvědomoval zdejší časový dluh, započal se změnami v celém systému. Se svojí ženou Evou Kvapilovou vydali a stále připravují novou řadu učebnic pro soprán.zob.fl. určenou ZUŠ, založenou na moderní metodice výuky hry, tzv. Flautoškolu 1. a 2.díl a přeložil významnou publikaci flétnisty a teoretika W.van Hauweho "Technika hry na zobcovou fl." , dále pořádá po celé ČR víkendové kurzy - určené především pro pedagogy, je ředitelem "Letní školy staré hudby" v Prachaticích a v neposlední řadě učí hru na zobcovou flétnu na Konzervatoři v Ostravě. Právě zavedení výuky hry na zob.fl. jako hlavního oboru na konzervatořích prolomilo jedny z posledních bariér k cestě za profesionální hrou na zobcovou flétnu u nás.  < ZPĚT

 

 

     > K POČÁTKŮM RENESANCE

     > RENESANCE * RANÉ BAROKO

     > VRCHOLNÉ BAROKO   

     > BAROKNÍ HUDBA V ČECHÁCH

     > 20.STOLETÍ

     > 20. ST. v ČESKOSLOVENSKO a ČR

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Henry VIII.

 

 

 

 

 

 

 

Jacob J. van Eyck: When Daphne From Phoebus Did Fly

Král Henry VIII.: Consort IX.

Král Henry VII.: Taunder Naken

M. Praetorius: Galliarda z díla Terpsichore

 

 

 

 

 

 

M.Praetorius: Syntagma Musica

 

 

 

 

 

 

 

 

 

H.J.I. Biber: Sonata pro Tabula

J.H.Schmelzer: Sonáta a 7 flauti

 

 

 

 

 

 

 

Hráč na flétnu - Holandsko

 

 

 

 

 

 

 

G.Sammartini: Sonáta F Dur - Allegro

G.F. Händel: Sonáta F Dur  - Allegro

G.Ph.Telemann: Kánonická sonáta C Dur

G.Ph.Telemann: Sonáta d moll - Allegro

G.Ph.Telemann: Koncert e moll pro zob.fl., flétnu, smyčce a B.C.

A. Vivaldi: Koncert D dur pro sopraninovou zob.fl. a orchestr

J.S. Bach: 2. Braniborský koncert pro trupku, housle, hoboj a zob.fl.  - Allegro

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Biskupský zámek v Kroměříži

 

 

 

 

 

 

 

Adam Michna z O.: Loutna česká XI.

Adam Michna z O.: Loutna česká XIV.

H.A. Brückner: Sonata à 4

P.J. Vejvanovský: Balletti per il Carnuale - Gavotte (orig.:Schalimiae)

J.D. Zelenka: Prosebníci u hrobu Vykupitelova - Adagio (hrají příčné fl.)

J.D. Zelenka: Pod olivou míru a palmou statečnosti - Symphonia

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Frans Brüggen

 

 

 

 

 

 

Frans Brüggen hraje Allegro ze sonáty od D.Bigaglia

Hans-Martin Linde hraje Furioso ze sonáty d moll od G.F.Händela

 

Arnold Malcolm: Koncert pro zob.fl.

A. L. Christiansen: Taneční suita - Vivace

Thomas Köppel: Nele´s Dances No.17

 

Peter Shott: Podél Amsterdamských kanálů

Matthias Maute: Les Barricades

Sören Sieg: Pina ya phala (Africká suita č.2)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jiří Stivín

 

 

 

 

 

 

 

 

Jiří Stivín: Variace II.

 

Jiří Stivín hraje Allegro molto z

Koncertu C dur od Antonia Vivaldiho